Zcela spontánní akce - tak byl se dal nazvat můj program těsně před první adventní nedělí. Moje dobrá kamarádka nelenila a vytáhla mě do Vídně. Jen tak na uvolnění... rozhodně nelituji. Přestože je hlavní město našich sousedů blíž než Praha, světovost byla znát na každém kroku.

Zrod zcela spontánní akce datujme na jedno ponuré smutné listopadové úterý, tzn. 3 dny před samotným odjezdem do Vídně. Vyznavači last-minute se mi teď jistě hlasitě smějí, jak zde vůbec můžu řešit takovou banalitu, jakou je obyčejná cesta někam za humna, ale vězte, měl jsem jiné plány, takže všechno přeorganizovat a pár lidem se omluvit za neúčast nebylo zrovna příjemné.

Každopádně mi v sobotu pípal budík už o půl páté ráno. Ani si s tím zvoněním nedal moc práce, byl jsem hned na nohou natěšený na vše, co se bude ten den dít. Hned v šest ráno jsem mohl na místě čekání žasnout, kdo s námi vlastně pojede. Všude kolem pobíhaly, postávaly či pospávaly hromady malých dětí, řekněme čtvrťáků - páťáků, nazývejme je kobylkami. Mezi tímto splašeným stádem se občas vyskytl i nějaký starší, klidnější tvor - osmák či deváťák - budiž nazván třeba kápo. Otázka zní, jak jsem se v tom mumraji dětí měl pojmenovat já... ehm, pedofil určitě ne! Výpravu do Vídně totiž připravila základní škola, kam jsem před dávnými osmi lety ještě chodil. Luxusní autobus právě přijel, tak honem nastupovat!

Ještě před odjezdem byly všem dětem rozdány kartičky s číslem pojistné smlouvy. Abych si připadal opravdu staře, obdržel jsem kartičku se jménem kamoščiny babičky. Štěstí, že se mi ve Vídni nic nestalo, nemám tak bujnou fantazii, abych si představil vysvětlování rakouským lékařům, jak dokážu na svůj již "zkušený" věk vypadat tak dobře.

Cesta do samotné Vídně probíhala v absolutním klidu a pohodě, kobylky i kápové převážně pospávali, v autobuse byl klid (až na koutek vepředu vlevo, kde jsem zcela bezohledně celou cestu plkal s kamarádkou), prostě pravá cestovatelská romantika. Kolem desáté ráno nás přivítalo okolí Schönbrunnu - letního sídla panovnice Marie Terezie. Přestože se mi povedlo navštívit Víden "již" dvakrát, nikdy jsem na tomto místě ještě nebyl. Škoda jen, že nebyl čas ani prostředky na prohlídku zámku. Park s vánočními trhy před zámkem sice nebyl k zahození, bohužel jsem si celou dobu rozchodu připadal jako rozklepaný ratlík, v autobuse bylo přeci tak krásně teplo! Moje trápení sice částečně vyléčil skvělý pomerančový punč (3€ tekutina, 2€ vratný hrneček), přesto jsem se nepopsatelně těšil na návrat zpět do útrob autobusu.

Dále jsme měli poctít naší návštěvou jedinečnou vídeňskou architektonickou památku - Hundertwasserhaus! Přiznám se, že mě přepadlo šílené zděšení po zjištění, že domnělý dům, jehož historii dokonale popsala nejmenovaná průvodkyně před několika lety není pravým Hundertwasserhausem, nýbrž jen muzeem autora Friedensreicha Hundertwassera. "Pravý" dům, stojící jen tři ulice od jeho stylové kopie, mi přišel větší, zajímavější, honosnější a hlavně jako originál! Těm, kteří stále netuší, o jaké památce to mluvím, jde vzhledově o pravý opak brněnské vily Tugendhat. Stále nic? Pak se radeji mrkněte třeba na wikipedii. Tvarová jedinečnost, absolutně postrádající jediný pravý úhel, musela zřejmě velmi vyhovovat stavitelům - nic neměřit, prostě házet.

Od Hundertwasserhausu pokračoval výlet přesunem autobusem do centra města. Kdybychom v tu chvíli tušili, jaké nás čekají problémy, půjdeme raději pěšky. Dopravce si totiž zapomněl vyřídit povolenku k vjezdu do centra, která se během průběhu vídeňského adventu vydává z důvodu zamezení případného zahlcení dopravy autobusy s turisty. Samozřejmě nás hned po vjezdu do zóny odchytil milý dopravní policista a pochybení pana řidiče ocenil tak vysoko, že se s námi pak už do konce výletu vůbec nebavil. Kdo chce kam...

Po tomto posledním přesunu jsme se konečně všichni rozprchli. Přesněji řečeno, skupina kobylek, kápů a vyučujících mašírovala poznávat památky města a druhá, pravda, znatelně menší skupinka - já a kamarádka (dobře, říkejme jí Kačislava, stejně ji každý zná) se jala ubírat vlastním směrem vstříc posezení v kavárně, prohlídce nákupních bulvárů a honosných obchodů.

Ve Vídni jsem poprvé navštívil Starbucks. Chápete to? Ve městě kaváren, ve městě, které dalo vzniknout klasické vídeňské kávě, jsem navštívil jednu z mnoha poboček amerického kavárenského řetězce, který si před Američany svým stylem hraje na pravé evropské kavárny. Nevadí! Vánoční kafe měli skvělé (pravda, dražší 4,5€ a děsně sladké)!

Následně jsme vyrazili obhlédnout ještě pár obchodů. Krom toho, že na každém rohu narazíte na známé Mozartovy koule, vidíte obchody všech světových značek hezky vedle sebe. Raději nebudu popisovat, jak moc stejné jsou ceny u značek typu H&M v Rakousku a u nás. Jedním slovem - velmi! Navíc si opravdu vyberete ze všech velikostí. Prostě mi teď přijde, že do poboček v ČR vyváží tyto řetězce jen zbytky zboží, které už jinde nechtějí.

Den se mezitím přehoupl do své odpolední částí a my se už museli vydat na místo srazu - přímo do centra dění, na vánoční trhy v parku před městskou radnicí. Na tolik lidí tak na sobě nesnesitelně namačkaných nenarazíte ani na Karlově mostě! Přestože místní výzdoba trhů se může těm českým zvesela vysmívat, hodně stísněná atmosféra vám začne po chvíli vadit. Takže rychle odsud pryč!

Jak jsem již dříve uvedl, náš řidič obdržel od rakouské policie nepříjemné ohodnocení a navíc musel zmizet s autobusem mimo centrum až k Dunaji. Nezbylo tedy nic jiného, než se závěrem potěšit ještě jednou prohlídkou centra směrem na Hofburg a Štěpánský dóm. Cestou jsme se asi třikrát zastavili kvůli záchodové pauze kobylek a výbornému punči jen pro dospělé a odolné jedince (u Lions klubu 3€ a plastový kelímek zdarma). Nekonečná procházka! Po chvíli tápání se naší skupině podařilo najít autobus a nasoukat se do něj. Hurá domů.

I když cesta neprobíhala díky nulové ochotě řidiče k čemukoliv nijak vesele (měl video, měl filmy ale chuť pustit je chyběla), proběhlo vše v relativním klidu, tedy potom, co byly kobylky poněkolikáté umlčeny ostrým hlasem učitelek. Lituji je (vyučující), nechtěl bych dělat jejich práci!

Celý výlet do Vídně mě konečne donutil zlepšit si náladu vyvolanou tímto depresivním obdobím a čestvými nepříjmenými skutečnosti. Vřele doporučuji návštěvu adventní Vídně každému, kdo jen trochu projeví zájem o poznávání nádherného města na Dunaji, nebo zatouží po pravé vánoční atmosféře. Spokojenost s výletem doufám znatelně vyjadřuje fotogalerie, kterou jsem již klasicky umístil na Live Spaces.